Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Už dlouho mě takhle drsně neusadila banda mladých rybízků, kteří se před nedávnem začali holit. To, co začalo kytarovými onaniemi dvou teenagerů, co rádi honili sóla, se zvrhlo v regulérní kapelu s výborným basákem s hodně osobitou technikou. Současná POLYPHIA v sobě kloubí jazz rock, djent a progresivní metal. Někdy mám pocit, jako bych poslouchal nějakou odlehčenou moderní variantu Marcuse Millera říznutého ANIMALS AS LEADERS.
Oproti začátkům se kluci v roce 2011 se naučili dávat si vzájemně prostor a ne jen bezduše honit struny a předhánět se v technice. Aranže jsou usedlejší, méně splašené a více se hraje pro celek, což formě nesmírně vyhovuje. Změnil se i zvuk, upozadnil se metal a upozadnil se i djent. POLYPHIA našla svoji tvář a bez nadsázky mohu říci, že se na scéně tímto albem zrodila kapela, která se může srovnávat s bandou kolem Tosina Abasiho. Nejde ale o bezduché opisování.
Kluci našli kompromis v hudbě, která je technicky náročná a aranžérsky nesmírně košatá, plná melodií a sól a současně vás neirituje samoúčelnou složitostí. To z mladých, progresivních a technicky nadstandardně vybavených kapel, motajících se v djentové scéně, mohu říci jen o pár subjektech. Tleskám a těším se někdy živě.
Hodně netradiční černý kov, který do sebe přirozenou cestou nasává prvky mathmetalu a dalších progresivnějších stylů bez toho, aby uhnul v oddanosti kořenů. Po celou dobu instrumentálně zajímavé a emocionálně intenzivní.
Pokud jste přejedeni HAMMERFALL nebo jich stále nemáte dost, jsou tu TWINS CREW. Kdybych nikdy neslyšel nic podobného, asi bych to velebil. Má to šťávu, dynamiku a slušné refrény. Přestože je švédský power/heavy už dost vybraný rybník, tenhle kapr ujde.
Máte-li rádi naléhavý zpěv Cristera Olssona, procítěné severské riffové preludování a nevadí vám ani švédština, na novém albu EREB ALTOR si jistě najdete to své. Na žádné slavobrány to není, ale i poctivé bušení do kovadliny má kolikrát něco do sebe.
Pořád je všechno v pořádku a americká super grupa jede v kolejích poklidného progrocku. I tentokrát se najdou příjemná místa, celkově mám ale pocit, že docházejí silnější melodické nápady. Snad to bude jen takový ten oddech před něčím větším. Doufejme.
Pojďme si zase užít trochu pravého DM chrastění. MACERATION splňují žánrové atributy na potřebných 100% a doručují desku, ze které budou nadšeni zejména příznivci DISMEMBER nebo GRAVE (ale i BOLT THROWER). Zvuk je tučný, hluboký a deska nepostrádá tlak.
AC/DC war metalu a jejich nová deska. Výrazně podobná těm předchozím. Příznivci REVENGE dostanou klasicky zvrhlý a maximálně agresivní klepec. Tak jako vždycky. A tentokrát rovnou přes 40 minut. No, mě to stačilo dvakrát, potřetí do toho už asi nejdu.
Tak je to konečně venku! Pohrobci geniální tech/death entity SPAWN OF POSSESSION jsou zpět v centru dění. V kůži RETROMORPHOSIS působí robustněji a špinavěji, nicméně i tak je dokážete neomylně identifikovat hned po prvním riffu. Epické zmrtvýchvstání.